originály
Tisky JUSTART jsou ORIGINÁLY
Na rámech napnuté tisky prodáváme v limitovaných edicích, v nákladu 1– 30 kusů od motivu. 30 výtisků je v reprodukované grafice a fotografii považován za originály. Tisky jsou signované razítkem JUSART a číslem výtisku. Provází je také certifikát pravosti podepsaný autorem. Motivy tisků jsou původní umělecká díla, nejedná se o kopie ani repliky. Někteří tvůrci prezentují autorské reprodukce.
Nová ekologická technologie tisku na plátno ze 100% bavlny se saténovým povrchem dodává motivům autentický vzhled. Tisk z limitované edice v malém nákladu je ideální možností pro ty, kteří touží po kvalitním uměleckém díle, ale nemohou si z různých důvodů dovolit ručně malovaný obraz. Většina děl je od počátku tvořena nebo navrhována přímo za účelem tisku na plátno, z toho důvodu je srovnávání s klasickou malbou irelevantní. Výjimku tvoří například reprodukce olejomaleb Lenky Hoškové, která své originály zásadně neprodává a nevystavuje. Autorská reprodukce je tak jedinou možností, jak si autorčinu tvorbu prohlédnout či pořídit.
Nabídku všech obrazů si můžete prohlédnout zde.
Umělecké dílo v době digitální reprodukce (Douglas Davis, 1995)
V rámci současné mediální praxe jsou obrazy, zvuky a slova neustále dekonstruovány, přetvářeny a opět sestavovány. Proto Douglas Davis, mediální umělec a teoretik, průkopník videoartu a tzv. „long-distance art“, tvrdí, že umělecké dílo v době digitální reprodukce je reálně i formálně proměnlivé – „je chameleón“. Podle Davise souvisí s tímto stavem skutečnost, že koncepty jako originál a reprodukce, na kterých vystavěl svoji studii Walter Benjamin v mediálním prostředí založeném na filmu, elektronice a telekomunikacích nelze uplatnit, neboť je nelze jasně a jednoznačně určit: „Tyto dva stavy, jeden čistý a originální, druhý imitativní a nečistý, jsou nyní fikcí“ (Davis 1995, s. 381).
Davis se proto nezabývá koncepty originálu, kopie či reprodukce. Zajímá jej však, jestli v situaci, kdy se rozestup mezi originálem a jeho kopií zhroutil, zmizela také definitivně aura uměleckého díla, původně Benjaminem spojovaná s konceptem uměleckého originálu. Davis je přesvědčen, že aura uměleckého díla se v protikladu k Benjaminovým proroctvím nevytratila, ale transformovala se a stala se součástí nové umělecké praxe. V této souvislosti se zaměřuje především na kolaborativní a participatorní umělecké formy zprostředkované internetem a světovou počítačovou sítí (World Wide Web).
„[…] umělecké dílo mění nejen svoji formu a způsob doručení. Avšak nejvíce provokativní je jeho rozšíření do intimních útrob našeho těla, mysli a ducha. Vedle toho jsou všechny změny, dokonce i internet, dokonce naše právě probíhající evoluce do světové počítačové sítě, nepodstatnými. Žádný jiný prvek předávání zpráv nepobuřuje strážce tradiční modernity více, než tento jediný fakt“ (Davis 1995, s. 381).
Radikální změny v povaze uměleckého díla nalézá Davis především v zaměření na intersubjektivní a osobní kontakt a na osobní výpověď, které nahradilo modernistické ambice umělců vytvořit dílo s univerzální platností a hodnotou. Jako příklad tohoto nového typu tvorby uvádí vlastní internetový umělecký projekt The World’s First Collaborative Sentence (První společně vytvořená věta světa) z roku 1994, který charakterizoval jako heterogenní koláž z nejrůznějších obrazů, zvuků a slov: „Každý fragment, každý obraz, každý zvuk je jedinečný, osobní, zachvívající se vědomím své identity“ (Davis 1995, s. 382)
Autor článku: Mgr. Jana Horáková, Ph.D., ÚHV, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno
